Příběh paní Daniely

S hovnem se k doktorovi nechodí… … říkával můj děda.

 Ani jsem neměla proč, ať už z přesvědčení nebo z objektivních důvodů. Vždy jsem se cítila dobře a po mých předcích mám tuhý kořínek. Život byl fajn, až na ten jeden velký kotrmelec, spojený s rozvodem. Po chvíli tápání jsem si přestala připouštět tragické scénáře a rozhodla se, že to zvládnu. Začala jsem být znovu vnitřně silná, abych byla mé malé dceři v našem novém životě oporou. Ve 40 letech jsem se opět cítila skvěle! Jízda na koloběžce s nevinného kopečku skončila nehezkým pádem. Pocity slabosti v ruce a bolest v rameni, které jsem přičítala této neopatrné jízdě, mne dostaly do mašinérie lékařských vyšetření.

 Výsledky všemožných testů byly i po roce stále negativní a tehdy se objevilo podezření na ALS. Má motorika se plíživě horšila. Po dvou a půl letech od mého úrazu zazněl definitní ortel. Tušila jsem to. Věřte však, že na takovou zprávu se nelze jakkoli připravit. Rychle jsem si uvědomila, že jsem v pěkném průšvihu, ze kterého se asi jen tak nedostanu. Bezprostředně nastoupil strach, že umřu. Že brzy umřu. Život se v tu chvíli zastavil. Tato nemoc je záludná. I přes výzkumy jí věnované, se stále neví, co je jejím spouštěčem. Léčba neexistuje. Stejně tak průběh nemoci je u jednotlivých pacientů individuální.

U mne to vypadá, že progrese je pomalá, přesto nesamostatnost v běžných denních úkonech, ke kterým potřebujete ruce, postupně vzrůstá. Při chůzi již občas klopýtnu. Ostatní zatím jen tuším. Bráním se jakýmkoli vykonstruovaným scénářům o budoucnosti. Protože, víte, on ten náš mozek dokáže vyplodit hrůzné hovadiny.

Přemýšlím. Opravdu se život zastavil? Nikoli. Ba naopak. Uvědomila jsem si, že je dobré vymyslet si plán. Sakra dobrý plán ve zrychleném módu. Takový, ve kterém nepromarním už ani den. Tak za prvé - rozhodla jsem se, že bojovat nebudu. Je to vyčerpávající. A třeba mne TA nemoc nakonec neskolí, vždyť se o ní nic neví. Uvnitř jsem optimista, i když moji nejbližší to nemusí mnohdy takto vnímat. Nikoho nekonejším, a že to zvládnu, neslibuji ani sobě. Nálož na psychiku je totiž už tak moc velká. Najdu si k sobě podporu. Pořádně se o někoho opřít, bude ulevující. A třeba se stihnu i zamilovat. Je přece tolik věcí, které potřebuji ještě zvládnout. Dokud to půjde, budu chodit do práce. Velmi mne baví a mám z ní radost.

Je přece tolik věcí, které potřebuji ještě zvládnout. Dokud to půjde, budu chodit do práce. Velmi mne baví a mám z ní radost. Budu k dispozici. Mé milované, již dvanáctileté, puberťácké dceři. Ale rozhodně ji nebudu vychovávat. Jelikož s Anežkou jsme parťačky a táhneme za jeden provaz. Naše vzájemná důvěra je základem dobré komunikace a pochopení. Zvládneme to, ať bude, jak bude. A třeba ji stihnu ještě provdat za bohatého ženicha … nikdo nikdy neví. Půjde-li to, budu cestovat. Nejraději bych stopla bílou plachetnici a pod vedením nebojácného kapitána objela celý svět. Nebo třeba navštívila místa, která miluji, jako je Kirinda na Srí Lance. Přijala výzvu sjet Marmoladu na lyžích, v tandemu se proletěla nad Fatrou. Objevila bych nová místa, která si teprve zamiluji, jako je Goa v Indii nebo nekonečná pole tulipánů v okolí Keukenhofu.

 Nebo se cestou po Sibiři zastavím u moudrých šamanů. Možná poradí. Každopádně se začnu o víkendovém ránu bez výčitek povalovat v posteli, vyhlížejíc z okna veverky, strakapoudy a žluny. Nechám se inspirovat zvířaty i rostlinami, kteří tady prostě jsou a nepřemýšlejí nad nesmrtelností brouka. A pak, navzdory celé této mizérii, si sama sobě slibuji, že budu tím nejveselejším člověkem pod Sluncem. Daniela

OSOBNOSTI