Hana Toužimská, 54 let, 35 let vdaná za manžela Martina, 2 dcery, každá dcera mi porodila jednoho vnoučka. Samíkovi je 5, Tomíkovi 4. Nemoc motorického neuronu jí byla diagnostikována před 4,5 lety.
V čem vás „nejistota“ následujících měsíců/let omezuje, co vám nejvíc vadí?
Nejvíc mě omezuje v mé samostatnosti. Prakticky ve všem jsem závislá na svém manželovi nebo pečovatelkách. Nejvíc mi vadí, že nemůžu chodit do přírody a plavat. Nemohu také pohladit a obejmout svoje vnoučky.
Co/kdo vám pomáhá to překonat?
Nejvíce mi pomáhá moje rodina. Největší oporou je můj manžel. Pokaždé řekne: "to zvládnem, vždycky jsme všechno zvládli". S láskou o mě pečuje. Další oporou jsou moje dcery a životní motivací moji vnoučci. Psychicky mi nejvíc pomáhá učení Bruna Gröninga a Kruh přátel Bruna Gröninga. Je to společenství kde se nemluví o nemocech ale jen o uzdravení a pomocích.
Jak plánujete resp. jak daleko dopředu si troufnete naplánovat dovolenou nebo nějakou jinou akci, třeba pořízení domácího mazlíčka?
Dovolenou vůbec neplánuji, protože celodenní péče o mě je náročná a vše by bylo na bedrech mého muže. Stejné je to s domácím mazlíčkem. Já jsem ale na dovolené každý den, když zavřu oči, a začnu meditovat. V tu chvíli jsem zdravá, jsem s manželem na Moravě nebo na Šumavě a mám i pejska.
Jaký to má dopad na vaše nejbližší?
Dokázala jsem zkoordinovat každý den tak, že se u mě střídají pečovatelka, zdravotní sestra, asistentka. Kamarádky mi nosí oběd. Manžel díky tomu může chodit na dvě směny do práce. Po příchodu z práce o mě pečuje on. Dcery pomáhají, s čím je třeba a vnoučci mi dávají nekonečnou spoustu lásky a energie.
Kdy naposled vám nevyšly vaše plány?
Moje plány mi vychází.
Co byste poradila někomu, kdo má rád svůj klid a jasný řád, ale život ho najednou hodí do situace, kdy vůbec neví, co přinese další den?
Po stanovení diagnózy lékařem jsem upadla do úplně beznaděje a strachu a loučila jsem se se životem. Postupně jsem si hledala vlastní cestu v různých alternativách, protože klasická medicína pro tuto nemoc nemá žádnou léčbu. Stále jsem zápasila se svými strachy a obavami. Nejvíc mi pomohlo učení Bruna Gröninga. Je o tom, dobře myslet, dobře mluvit a dobře konat. Slovo, myšlenka, čin. Při něm se odevzdají všechny strachy, pochyby, obavy a špatné myšlenky. Do těla se přijme dobro a boží proud. Bruno Gröning říkal, že nevyléčitelné neexistuje, toho já se držím, věřím ve své uzdravení!
